U naší dcery byla nedávno zjištěna cukrovka a to dost nepříjemným způsobem. Stalo se to v polovině března 2006 a v dubnu pak měla dva roky.
Už od malička byla strašně hyperaktivní, pořád lítala, pořád se smála, prostě takový malý poděs.
Už jsme ji měli skoro odnaučenou od plen, když se nám začala znovu počůrávat.Protože to bylo v zimě, mysleli jsme si, že někde prochladla. Jen se to nelepšilo, tak dostávala na zadek, že nás zkouší. Pak začala mít velké problémy se zácpou. Už dříve měla podobné problémy, ale tentokrát to bylo mnohem horší. Vždycky chodila tak jednou za 2-3 dny, ale pak přestala úplně.
Po týdnu, když už nic nepomohlo, šli jsme k doktorce. Ta nám předepsala čípky, které jí také moc nezabraly. Doktorka nám říkala, že pokud to nezabere, tak asi skončíme v nemocnici. To bylo před víkendem. Pak nám začala malá polehávat, byla unavená, protivná, což u ní nebylo zvykem. V pondělí nám pak prospala skoro celý den (obvykle spala jen asi hodinu), špatně se jí dýchalo, tak jsme jeli večer na pohotovost, s tím, že má zácpu. Na pohotovosti nám začala už pomalu fialovět (rty a fleky po těle).
Doktorka na pohotovosti nás poslala do nemocnice na klystýr, s tím, že malá začíná mít asi otravu ze stolice. V nemocnici jí vzali krev a zjistili jí cukrovku. Naměřili jí cukr přes 44mmol/l okamžitě ji brali na dětskou JIPku, kde si na kapačkách poležela 11 dní. Nakazila se tam rotaviry a ještě něčím, takže do ní pumpovali chvíli inzulín, chvíli glukozu, protože, když byla nemocná, odmítala jíst. Pak s ní manželka byla ještě dalších 17 dní v nemocnici, kde se učila píchat inzulín počítat jednotky....
Pak se všechno srovnalo. Původně v nemocnici dostávala za den 21 jednotek inzulínu, doma jí se jí dávky ustálily na 11 jedotkách. Nakonec všechno dobře (vzhledem k okolnostem) dopadlo. Denně jsme za malou chodili na JIPku a jednou nám doktor řekl, že stačily takové 1-2 dny a malá by upadla do kómatu a už by jí nepomohli.

Tak tavý je náš příběh. Spouštěcím mechanismem cukrovky asi bylo jedno očkování, protože Maruška měla po něm dva dny 40 horečky. Jsme s manželkou zvědaví, co si na nás osud přichystá dál. Na závěr chci říct, dá se to přežít, jen se musí ty malé děti více sledovat, protože vám neřeknou, že je jim špatně. Nesmí se to podcenit, my šli do nemocnice se zácpou a bylo to úplně jinak.

Martin