Autorka tohoto příběhu je učitelkou a spisovatelkou knih pro děti a mládež.
Její knihy o záhadách hradu Nemetonburg a o dobrodružství sourozenců Tomáše a Áni Loukoských osloví určitě všechny dětské čtenáře, ale ty s diabetem možná ještě o něco víc.
Proč? Přečtěte si je a uvidíte.

„Ty injekce mi nevadí, ale to jídlo...“ tvrdím od svých tří let, tedy od chvíle, kdy jsem onemocněla diabetem. Doma jsem jedla pomalu, v nemocnici jsem nechtěla jíst vůbec. A to už se sestřičky uchylovaly k léčkám typu:
„Když sníš ty brambory a maso, tak dostaneš meloun.“ A ještě ten plátek melounu přede mě postavily.
Já mrňous jim na to řekla: „Já meloun nesmím, je sladký.“ Dodnes si to pamatuji, neboť jsem si tenkrát říkala, že by si ze mě nemusely utahovat. Ale dnes je chápu: inzulín působil a já byla bez jídla. Jediné, co mi chutnalo, byl rohlík s máslem a jablko. A ty injekce?
Dnešní děti by jen valily oči na jehly a stříkačky, které se musely před každým píchnutím převařit v destilované vodě, na těsnící gumičky do stříkaček, na velice silné jehly, které se příliš rychle tupily.
Ale přesto byly u nás doma ranní dávky inzulínu legrací. Každý mladší sourozenec se opičí a to v čemkoli. A má zdravá sestřička si ve věku dvou let každé ráno lehala na postel vedle mě a dožadovala se injekce do hýždě. A byla každé ráno hluboce zklamaná. Injekci jsem dostala jen já! Časem to sestru přešlo, ale vždycky mě chodila litovat anebo lochtat, když mě mamka zabodla jehlu do těla.
A pak jsem ve druhé třídě jela na dia tábor. Ani už nevím, kde to bylo, vím jen, že to bylo v zimě. Byla jsem mezi dětmi nejmladší a chtěla jsem se jim vyrovnat. A tak, když se tenkrát pan doktor Vavřinec zeptal, kdo z nás se naučí sám píchat, hned jsem se přihlásila.
Injekce jsme měli ostré, byly na jedno použití, tak to šlo lépe a docela bezbolestně. Udělat si řasu a najít odvahu se bodnout. Já malá statečná holka to zvládla. A pan doktor mohl pak při příjezdu rodičům slavnostně oznámit, že jsem se naučila jednu pro mě nejdůležitější životní činnost – aplikovat si inzulín.
„Jen kdyby chtěla víc jíst,“ posteskl si ještě rodičům.
Dneska v době inzulínových per je aplikace inzulínu jednodušší a méně bolestná a ve srovnání s pery mi tehdejší injekce připomínají středověké mučící nástroje. A to jídlo? Jím vzorně, ale často se musím najíst, když hlad nemám a když ho mám, tak zase jíst nemůžu.