Když mi poprvé vložili ten právě narozený čtyřkilový uzlíček do náručí, byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. A už od jeho narození jsem byla strašně pyšná na to, že je zdravý. Nikdy netrpěl na rýmu, kašel a horečky, jako většina malých dětí. První nemoc nás potkala, když mu bylo dva a půl roku. Celý týden měl vysoké horečky se zimnicí a nic nechtěl jíst. Když se z chřipky vykřesal, už to nebylo jako dřív. Zhubnul tři kila a už se mu je nepodařilo nabrat, protože nechtěl moc jíst. Pak se všechno nějak urovnalo, přiblížil se červen a já odjela na vytouženou dovolenou k moři. Tehdy jsem ještě netušila, že je to má první a zároveň poslední dovolená na dlouhou dobu a že právě ta dovolená mě bude stát mnoho výčitek.
Jaroušek zůstal s tatínkem u prarodičů, kde je moc spokojený a přítel mě každý den informoval přes sms, jak se malému daří. Psal, že nechce moc jíst, ale to jsem přikládala vedrům, která v Čechách panovala a tomu, že nikdy nebyl nijak velký jedlík. Když jsem se ale po deseti dnech vrátila, vyrazila mi jeho do očí bijící hubenost dech. Byla to jen kostřička potažená kůží a velké modré oči.
Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Ptala jsem se sama sebe. Předtím jsem ho ale viděla každý den a nijak mi to nepřišlo. Všichni jsme si mysleli, že nejedl kvůli stesku, ale bohužel to tak nebylo. Pár dní po mém návratu jsme do něj s bídou dostali za celý den jeden banán a když začal hodně pít a v noci se pomočovat, bylo mi všechno jasné. Profesí jsem zdravotní sestra a přesto mi trvalo tak dlouho, než jsem na to přišla. Ještě doma jsem mu ponořila testační proužek do moče a tam se objevil cukr i aceton. Jeden den jsem šli na odběr a druhý den už mi volala lékařka, že musíme hned do nemocnice, protože se potvrdila cukrovka.
Věděla jsem to, ale na druhou stranu jsem v sobě živila naději, že to tak není. V nemocnici mi ho plačícího vyrvali z náručí a zavřeli se s ním na pokoj intenzivní péče s tím, že než mu udělají potřebné odběry, mám počkat před dveřmi. Chodila jsem tam jako lev v kleci, přes slzy jsem neviděla a jen slyšela jeho zoufalý pláč a křik. „Maminko, zachraň mě!!“
Po čtvrt hodině jsem mohla vejít. To už byl na kapačkách s definitivní diagnózou cukrovky. Při příjmu měl glykémii 39.
V první chvíli jsem si myslela, že pro nás nastal konec světa. Viděla jsem před sebou jeho zkažený život a hlavně řadu pozdních komplikací. Myslela jsem si, že mu ve dvaceti automaticky selžou ledviny a oslepne. Spolu s přítelem jsem u něj seděli až do večera, než vysíleně usnul. Pak jsem jeho ručičku musela osvobodit z té své a potichu odejít, protože na jipu se zůstávat nesmí. Nemohla jsem jíst, spát a nenáviděla jsem lidi, kteří si chodili po ulici , vesele se spolu bavili a smáli se. Měla jsem vztek i na děti, které dováděli na pískovišti, zatímco můj ještě ani ne tříletý chlapeček ležel v nemocnici na přístrojích ve vážném stavu. Hlavou se mi honil kolotoč výčitek, že jsem byla příliš zaneprázdněna svými problémy v práci, že jsem se starala o cizí děti, zatímco Jaroušek potřeboval moji péči víc. Začala jsem nenávidět i sama sebe, protože právě v sobě jsem viděla toho viníka. Každé ráno v sedm hodin jsem naběhla na JIP a večer v osm odcházela do nezvykle tichého bytu, kde jsem celou noc odpočítávala hodiny, které mě dělily od návštěvy v nemocnici.
Jaroušek na mě každé ráno čekal a jak mě viděl, začal plakat a vyčítavě se mě ptal: „Mami kde si byla? Já jsem tu pro tebe plakal.“
Po třech dnech jsem si mohla konečně sbalit tašku s věcmi a jít si s ním lehnout na oddělení. Učila jsem se aplikovat inzulín, počítat výměnné jednotky a hlavně jsem čerpala všechny informace o diabetu. Po čtrnácti dnech se jeho stav zase zhoršil, lékaři zjistili šíleně vysoké jaterní testy a nikdo nevěděl proč. A tak putoval zase na JIP, následovaly další a další odběry a vyšetření. Jaroušek měl strašně nafouklé bříško, nemohl jíst a nás chvílemi podezřívali z celiakie, chvílemi ze žloutenky. Naštěstí se jeho stav zase brzy upravil, jaterní testy poklesly a nás pustili po měsíčním pobytu v nemocnici domů.
Ale doma to nebylo o moc lepší, už to nebylo mé zdravé dítě. Byl stále unavený, téměř nechodil, všude jsem ho vozila na golfkách. Pak přišlo podezření na leukémii, které mě položilo. Ten strach, než přijdou výsledky odběrů bych nepřála ani největšímu nepříteli. Naštěstí byly výsledky v pořádku a my byli moc šťastní. Ale ten strach přinesl i něco pozitivního. Zatímco předtím jsem pohlížela na cukrovku jako na to nejhorší, co nás mohlo potkat, teď jsem byla šťastná, že máme jen cukrovku. Vždyť s tou se dá přece žít.
Zatím se s diabetem sžíváme, je to jen půl roku a přece se toho pro nás tolik změnilo. Nechodím do práce a se synem teď trávím hodně času. Dneska už se zase směje, běhá, neustále se na něco ptá a je plný energie jako dřív. Zajímají ho hračky, se mnou chodí do tělocvičny na cvičení pro nejmenší a s tatínkem chová želvy, pavouky, hady a ještěrku. Tatínek je vášnivý terarista a on tuhle vášeň zdědil po něm. K vánocům dostal prut a rybářské potřeby a nemůže se dočkat, až pojede s dědou na ryby. Tatínek jezdí rekreačně motokros a spolu se domluvili, že dostane v létě motorku. Dokonce se spolu ptali paní doktorky, jestli si tenhle sport může zkusit. Mají vyhlédnutou malou dětskou motorku a já nemám to srdce mu to zakázat, i když se o něj strašně bojím. Chci, aby žil normální život, aby se cítil jako zdravé dítě a nic mu nescházelo.
Teprve po tom všem, co jsem si prožila, se dívám na život jinak. Není pro mě důležitá kariéra ani peníze, nevedu malicherné spory a vážím si přítele a celé rodiny za skvělou podporu. Jsem šťastná a vděčná, že byl vynalezen inzulín, který synkovi dovolil přežít. Není to vždycky lehké, zvlášť, když se při každém banálním onemocnění zvedají glykémie nebo když syn pláče a nechce, abych ho píchala a křičí, že nechce cukrovku. A nejvíc ze všeho si vážím toho, že můžu být s ním , věnovat se mu a splatit mu tak svůj dluh pozornosti, o kterou jsem ho připravila, když jsem příliš brzy po jeho narození nastoupila do práce. Zkrátka teď si s ním užívám mateřskou dovolenou a i když se sama sebe občas zeptám, proč to potkalo zrovna nás, tak si myslím, že jsme s cukrovkou smířeni. Přesto pořád doufám, že jednou cukrovka nebude jen nemocí léčitelnou, ale vyléčitelnou a syn přestane být diabetikem.