Ahoj jmenuji se Lenka a je mi 25 let.

Psal se rok 1992, byl mrazivý leden a já ležela doma s chřipkou, normální bežné onemocnění, které jsem si vyléčila, ale asi za týden jsem ji dostala znovu, to už byl začátek února, tak jsem si opět poležela, ale neobjevovaly se už jen příznaky bežné chřipky, ale přidala se k nim nauzea a nechutenství a pamatuji se jen, že jsem měla hroznou chuť na sladké - tak jsem si vzala skoro půl kelímku nugety a půl lahve fanty (kdybych věděla že mi to škodí, tak bych si toho vůbec nevšimla). Pak jsem začala trochu přijímat potravu - ale v kašovité formě, víc jsem nesnědla, ale za to jsem hodně pila- asi tak 4 lahve skleněných minerálek (to se ještě prodávaly ve skle). Tak naši studovali v knížkách, dosud tyto příznaky nikdo v naší rodině neměl.
Když se začaly objevovat opět pocity nechutenství a časté pití a samozřejmě i močení a pak následné hubnutí, za 3 dny jsem zhubla 7 kg, tak se naši se mnou vypravili k dětské doktorce na polikliniku na pohotovost, ta koukala, asi nepředpokládala, že se nějaký dětský pacient objeví před 7 hodinou ranní, ale když se na mně podívala a naši jí vše řekli, tak nám odpověděla, že to buď bude zánět mozkových blan a nebo střevní chřipka a poslala nás domů s tím, že mi dala nějaký slaný prášek - chutnalo to jako sůl, a řekla nám, kdyby se mi zhoršil stav ať přijedeme. Já jsem se samozřejmě nelepšila, naopak horšila, naši měli strach, neboť mám ještě vrozenou srdeční vadu - naštěstí málo významnou, tak se báli aby to srdce utáhlo. Jeli jsme tedy další den - byla to sobota 9.2.1992, na pohotovost, to už jsem o sobě moc nevěděla, jen si pamatuji, že jsem viděla vše 2x a mluvila jsem nesmysly (jako prý o nějakých řekách - před nemocí jsem totiž četla knížku o řekách a o přírodě) Na pohotovosti byla ta samá doktorka co v pátek a řekla nám, že neví co by to mohlo být, a poslala nás na Bulovku na Prahu 8- to je spádová nemocnice, na infekční oddělení, s tím že se jedná asi o horší průběh té střevní chřipky.
Naštěstí jsme v nemocnici hned narazili na sice mladšího doktora, než byla ta doktorka, ale ten hned věděl, o co se jedná, stačilo se na mne kouknout a díky acetonu, který zjistil jak z moči tak z dechu stanovil diagnózu - Diabetes mellitus, našim to řekl tedy po česku :"Vaše dítě má cukrovku", nastalo hrobové ticho, které přehlušilo zazvonění zvonku a už jsem jela na Jipku, kde jsem si poležela skoro celý den. Dostávala jsem kapačky a byla jsem napojená na monitor, aby se sledovalo srdce. Nejlepší bylo to, že jiný doktor řekl našim, :"Ještě že dcera má tak silné srdce, jinak by to asi nepřežila", naši se na sebe koukli a pověděli pravdu, co a jak mám ze srdcem, tak doktor pak říkal že nade mnou stálo asi 1000 andělů strážných, pak jsem byla na chvíli převezena na pokoj a tam mi dávaly sestry kapačku, vykapaly asi 3, pak mne ještě tentýž den odvezli do Motola- byla to specializovaná nemocnice na dětské diabetiky, tam jsem ležela asi ještě 3 dny na kapačkách, byla jsem tak trochu ještě v bezvědomí, a pak v úterý jsem začala pomalu jíst normální stravu, ale nevěděla jsem přesně co mi je a nevěděla jsem, že před stravou si budu muset píchat inzulín, takže bylo pro mne překvapení, když přišla v úterý ráno sestřička s injekcí a v ní inzulín, to jsem ještě nevěděla, že je to ten inzulín.
Ale v Motole byly hodní, den po dni mne sestřičky a lékaři učili něco nového, naši už věděli co mi je, lékaři potvrdili diagnózu, kterou řekl ten mladý lékař na infekčním oddělení. Takže už věděli co a jak. V nemocnici jsem si poležela skoro 2 měsíce, a to díky tomu, že jsem měla glykémii 47,8 a to po třech kapačkách, takže řekli, že jsem mohla mít tak kolem 50 mmol/l. Jinak naši chodili během těch dvou měsíců na tzv. školení - vše se od lékařů dozvěděli - co je to diabetes, jak vzniká , co je to inzulín, hypo a hyper glykémie, jak se chovat při nemoci, jak sportovat, co jíst a jak se počítají chlebové jednotky, každý den měli jiné téma. Jednou, když přišli během oběda, tak si měli taky zkusit píchnout inzulín, nejdřív tatínkové. Na tu chvíli nikdy nezapomenu - táta vzal do ruky stříkačku a rozpřáhl se, jako by chtěl házet šipky a pak ...., prásk na ruku, no i když tomu je už přes 13 let dodneška na to vzpomíná. Od té doby se píchám inzulín sama, nejdřív jsem se naučila píchat do ruky, pak do nohy a pak do hýždí.
Ke konci měsíce mne pustili na propustku domů- od pátku do neděle, pamatuji si na to dodnes - čekala na mně zeleninová polévka s masovými kuličkami - tu jsem měla nejradši, a velké 2 kusy masa a brambory na 3 ch. jednotky a velký zeleninový salát. Po obědě jsme šli na velkou procházku, já byla jak malá, v Praze, i když byl už březen, ležel ještě místy sníh, tak jsem se v něm vyřádila s našima a ještě se staršími bratry. Pak byla neděle a já zase odjela do nemocnice, ale už jen na chvíli. Pak se podařilo dostat glymči ze 17 na 8-11, prý to bylo způsobeno tím, že jsem měla přes těch 47 a už jsem neměla žádnou produkci svého inzulínu, jsem odjela domů a další den se mnou maminka zašla do školy a vše řekla vyučujícím a i ve školní jídelně, co a jak. V jídelně to nebyl problém, protože jedna paní, co připravovala jídlo, měla taky cukrovku a ještě k tomu měla dceru která chodila se mnou do třídy, tak mne znala od 1. třídy, ve škole jsem chodila po 4 vyučovací hodině do kabinetu si píchnout inzulín a pak na oběd a pak zpátky na vyučování. Jezdila jsem se školou na výlety a vše v pohodě.
Zúčastnila jsem se od roku 1992- 1998 dia táborů jak letních, tak zimních, kde jsem poznala spousty kamarádů, a hlavně jsem si vyvrátila myšlenku, že diabetické děti jsou jen v Praze. Na táborech jsem si užívala mnoho legrace a něco nového jsem se i naučila. Jinak jsem v roce 1992 absolvovala i 4 týdenní pobyt v lázních- v dětské lečebně Mánes v Karlových Varech, kde jsem se toho také moc naučila a vše co jsem se tam dozvěděla, vyprávěla našim, když za mnou přijeli na víkend. Do Mánesa jezdím dodneška - dostala jsem i takovou legrační přezdívku - živý inventář Mánesu.
V osmé třídě jsem úspěšně složila zkoušku na střední školu. První měsíc jsem musela sice upravovat inzulín a režim dle školy, už byly rozdílné časy na oběd, ale dalo se to zvládnout. Když se už zdálo vše v pohodě, tak jsem začala znova marodit a být rozházená, později se zjistilo, že mám zvýšenou činnost štítné žlázy, ale to prý k onemocnění diabetu patří, tak jsem kromě inzulínu a pravidelných dávek jídla, ještě brala prášky, ze začátku jich bylo kolem 8, ale postupně se výsledky lepšily, a tak jsem skončila jen na 1 udržovací tabletě, když byly výsledky v normě, tak jsem je přestala brát. Bylo vše v normálu, až když se psal rok 1997, jsem v 17 letech dostala - dětské onemocnění- spálu a tím se mi opět rozhodila štítnice, takže vše začalo znova, ale bylo to na delší dobu, pamatuji si dokonce, že jsem se musela vyvarovat i malé činnosti, takže jsem byla"osvobozena" i na dlouhé sedění ve škole, pouze na 3-4 hodiny denně, ale po měsíci se vše začalo obracet k dobrému, tak jsem byla ráda, ale dlouho to netrvalo, byla jsem opět nemocná a štítnice se ukázala z té druhé strany - měla jsem hypufunkci, takže opět vše od začátku. Sice to trvalo skoro celý poslední rok, ale 4. ročník střední školy byl nejlepší, normálně jsem sportovala, jezdila na výlety i na záverečný lyžák. Vše jsem zvádala, odmaturovala jsem se 3x dvojkami a s 1x jedničkou, jinak jsem ještě týž rok udělala úspěšně zkoušku na vyšší zdravotnickou školu na obor diplomovaná dietní sestra.
Vše jsem zvládala na perech i to, když jsme měly povinné praxe v nemocnicích a tím i nepravidelné časy na oběd. Prvák byl v pohodě, ve škole se mi dařilo, ale opět jsem ve druháku onemocněla běžným onemocněním - chřipkou a štítnice se mi opět rozlítla, takže vše začalo znovu, až pak když jsem po nějaké době šla na kontrolu, to jsem už nebrala léky, tak výsledky byly dá se říct katastrofální- takže bylo rozhodnuto operace. Operaci jsem postoupila o prázdninách a celé prázdniny jsem tzv. odpočívala, když začal třeták, tak jsem chodila na pravidelné kontroly apod., docela jsem toho zameškala, ale snažila jsem se vše dohonit. Podařilo se, úspěšně jsem dokončila i toto studium.
Po skončení školy jsem opět zopakovala pobyt v nemocnici v Motole, ale ne kvůli špatným výsledkům, ale kvůli tomu, že jsem byla převedena na inzulinovou pumpu. Asi tak půl července jsem se s ní pořád seznamovala, naši až tak do poloviny srpna, ale teď jsme spolu nerozlučné kamarádky. Je to úplně jiné a hlavně tak neomezuje v časech jídla (což se v práci dietní sestry, kde není tak pravidelné jídlo, zvláště oběd- někdy jsem jedla ve 12, někdy ve 13 a někdy i déle- velmi hodí) i pohybové aktivity. Když jdu do bazénu a chodím často, tak si ji normálně odepnu a jdu plavat.Na noc ji mám normálně připojenou a vedle sebe, ze začátku jsem ji pořád držela v ruce a vnímala ji, ale teď už ji nevnímám a normálně se vyspím, jako každý.
Takže pracuji jako dietní sestra, toto povolání se mi líbí. Minulý rok jsem si ještě k tomuto všemu přidala práci s handikepovanými dětmi a učím se znakový jazyk. Jinak normálně sportuji - chodím po celý rok do bazénu, v zimním odbobí bežkuji a v letních měsících jezdím na výlety, na kole a dokonce jsem loni i letos sama absolvovala let do Chorvatska a do Černé hory. A bylo vše v pohodě. Ale o pobytu v Chorvatsku až někdy příště. Jinak nemám žádné komplikace co se týče cukrovky a přeji Vám, abyste je také neměli a měli hezké glykémie a krásný život, štěstí na hodné rodiče a přátelé jako mám já.