Napsal Dedy (15 let)

Cukrovku jsem dostal v květnu 2002. Asi na přelomu července a srpna 2002 jsme měli zakoupený pobyt v Bulharsku, už od zimy, takže jsem tam musel jet. V té době jsem s cukrovkou měl malé zkušenosti a povrchní informace, a to jsem ještě neviděl, do čeho jedu.
První dny dovolené proběhly dobře, měli jsme polopenzi v hotelu a jídlo nebylo špatné (jeho příprava byla asi horší). Prý, že před tím, než jsme do Bulharska doletěli, byly velké deště a namnožily se jim tam baktérie, které způsobovaly střevní potíže.
Asi třetí den po příletu jsem dostal střevní potíže a už od rána toho dne jsem se cítil špatně. Na svačinu jsem měl hypo, protože se jídlo už netrávilo a zůstalo v žaludku. Zajímavé, že glykémie po coca-cole šla hrozně pomalu nahoru. Na oběd jsem už nic nesnědl a šel jsem odpočívat. Někdy po obědě jsem všechno to pracně snězené jídlo vyvrhl a nebyl jsem schopen už nic pozřít. Největší sranda byla v tom, že jsem si na oběd dal ještě dávku inzulínu, na kterou jsem se skoro nenajedl a musel jsem to dohnat lžičkami coca–coly. Naštěstí se mně glykémie pořád držely okolo 5mmol/l a hypo jsem měl jen občas. Skoro jsem si přestal píchat inzulín, zredukovali jsme dávky inzulínu na 20% z normální denní dávky, protože co jsem snědl nebo vypil, šlo hned pryč.
K večeru, když jsme zvracení totálně nezvládali a v moči se ukázaly ketony tak na 3 stupni, jsme taxíkem dojeli do nejbližšího města s nemocnicí. Nemocnice byla asi tak 2 měsíce neuklizená, hrozný nepořádek a špína. Tam jsme jim naši situaci vysvětlili a tamější doktor mi dal kapačku (jehla, kterou mně zabodl do ruky byla dokonce sterilně zabalená v obalu) a nějaké tablety proti zvracení. Po kapačce jsme jeli zase na hotel.
Na hotelu jsme se zvracení pokoušeli zastavit všemi dostupnými léky, které jsme měli – nic nepomohlo. Glykémie jsme měřili skoro každou hodinu a kupodivu se držely od 5 do 10mmol/l. Přes noc jsem nezvracel – to je logický, když jsem spal. Ráno jsem se pokusil posnídat banán, ale bylo to beznadějný. Ukazatel ketonů na Diaphanu byli už úplně fialový a tak jsme jeli zase do nemocnice na kapačku s vodným roztokem, s ionty a glukózou. Po kapačce jsem se změřil – osudová chyba – a měl jsem glykémii asi 18mmol/l, což je logický, když jsem si na celou kapačku glukózy nepíchl žádnou jednotku inzulínu. Doktor, který měl o diabetu jen malé tušení, si vzpomněl, že glykémie 18mmol/l = špatné a tak mě poslal do „velké“ nemocnice v Burgasu (myslím 2. největší město Bulharska). Nejvíce mě pobavilo, když jsem vytáhl můj první glukometr OneTouch Profile a měřil se – seběhla se ke mně celá nemocnice a prohlížela si co to je (Bulharsko je hodně zaostalé a diabetici zřejmě nevlastní glukometry). Na vlastní náklady jsme se taxíkem dopravili do Burgasu (jeli jsme asi 100km, ještěže taxikář byl hodný, pochopil naši situaci a účtoval nám jen cestu tam).
V nemocnici v Burgasu jsem šel na příjem. Pomocí slovenské delegátky jsem se s nějakou doktorkou domluvil, že zvracím a že potřebuji pomoct (náš delegát bohužel nebyl k zastižení, protože měl na starosti celé pobřeží a to jsme letěli s Čedokem!). Poté jsem si nemocnici prohlédl a byl tam snad ještě větší nepořádek než v té první nemocnici. Zeptali jsme se jen tak pro zajímavost našeho taxikáře, jestli takhle vypadají všechny bulharský nemocnice a ten nám to jen potvrdil. Poté nás zavolali do laboratoře, kde mi sestřička odebrala krev kusem opracovaného ostrého plechu. Když zjistili moji glykémii, tak mi doktorka na příjmu řekla, že mě dá na infekční oddělení. Začali jsme přemýšlet, že kdyby mě dali na infekční, tak bych dostal od dalších nemocných ještě nějakou další nemoc. Po pár minutách bylo definitivně rozhodnuto, že musíme z té nemocnice utéct. Za toto rozhodnutí mým rodičům děkuji.
Taxíkem jsme zase dojeli do hotelu a snědl jsem nějaké sušenky. Začalo mně být dobře a za dva dny jsem už mohl jíst skoro všechno. Tomu se říká „léčba šokem“. Stačila mi návštěva tak odporné nemocnice a přestal jsem zvracet. Doopravdy nedoporučuji všem diabetikům návštěvu Bulharska, jedině za předpokladu, že jste odolní a nezvracíte. Celá naše rodina střevní potíže chytla, jen táta ne, protože pil každodenně slivovici. Od té doby jezdíme na dovolené do zahraničí jen do Řecka s diabetoložkou a sestrou z Karlových Varů.