Jak možná někteří víte, ztěžuje jedné mladší žačce-karatistce život cukrovka. Ještě v nedávných letech byly děti s tímto onemocněním osvobozovány i od tělesné výchovy na základní škole, ale dnes díky novým pomůckám a poznatkům je již možné se pustit i do náročnějšího sportování. Má to ovšem řadu háčků. Proč?
Mnoho z vás, našich oddílových kolegů a kamarádů, o Veroničině cukrovce ví, a máte různé otázky, ať už vyslovené či nikoli. Ráda bych se teď z pozice již dosti poučeného rodiče diabetického dítěte pokusila odpovědět na tyto otázky a trochu objasnit, co to vlastně ta cukrovka je a jak se s ní sportuje.

Co je cukrovka a kde se vzala
Cukrovka, nebo-li diabetes mellitus (DM) je porucha hospodaření s cukry v těle. Nemoc se vyskytuje v zásadě ve dvou formách. Nejrozšířenější, obecně známý je DM II. typu, který se projevuje u řady starších lidí, lidově se mu proto říká stařecký. Léčí se nejdříve dietou a pomocí prášků, teprve nestačí li tyto prostředky, je nutné dodávat injekčně inzulín. Mnohem méně známý, desetkrát méně častý, je DM I. typu, který se projeví už v mládí či dětství, ale s pacientem pak zůstane navždy, takže se pochopitelně vyskytuje i u dospělých. Tato „dětská“ cukrovka má jiné příčiny než stařecká, a nikdy jí nelze zvládnout pouze dietou či tabletkama. Jde o to, že zpracování sacharidů v organismu řídí hormon inzulín, který je u stařecké cukrovky v těle přítomen, ale na svou práci nestačí, kdežto diabetické děti tento životně důležitý hormon vůbec nemají.
Jak je to možné? Ptáte se často, jak k tomu Verča přišla. Je to nakažlivé? Je to dědičné? Jedla moc sladkostí? Mohu všechny uklidnit, infekční nemoc to není, nelze jí žádným způsobem od nikoho „chytit“. S dědičností je to složitější, určité vlohy pro cukrovku se sice dědí, ale jen u někoho s touto dispozicí se nemoc projeví. Ani pojídání čokolády ve velkém nemá na vznik dětské cukrovky žádný vliv (u stařecké je životospráva naopak důležitým faktorem). Kde se to tedy vzalo? DM I. typu je autoimunitní onemocnění, což znamená, že si jej organismus „způsobí sám“ svojí imunitní reakcí. Inzulín, nezbytný pro využití energie z cukrů mozkovými a svalovými buňkami, je produkován tzv. beta-buňkami ve slinivce. Tyto beta-buňky jsou podobné určitému typu virů, a imunitní systém si je proto může splést a zničit je jako nepřítele. Beta-buňky si tělo neumí obnovit. Proces mizení producentek inzulínu je pozvolný, nemoc může dlouho probíhat skrytě, odhalí se buď náhodným vyšetřením nebo se projeví při větší zátěži organismu, případně až když beta-buněk je tak málo, že nestačí zásobovat tělo ani minimálním množstvím inzulínu. Neléčený diabetik se cítí unavený, zvrací, má velkou žízeň a často močí, hubne, je psychicky labilní. Vyšetření pak ukáže vysokou hladinu cukrů v krvi, tam sacharidy zůstávají po strávení potravy, protože do svalů je má z krve posílat právě nepřítomný inzulín, v moči je pak nález cukru a ketolátek (např. acetonu), vznikajících při spalování tuků a bílkovin, kterým se tělo snaží získat chybějící energii.
Ještě počátkem minulého století každý pacient s diagnózou DM I. typu během několika měsíců maximálně let nemoci podlehl. I když jsou z jídla vyloučeny veškeré sacharidy, tak tělo si neumí trvale brát energii z dalších složek potravy – bílkovin a tuků, protože vznikající ketolátky postupně organismus úplně otráví, dojde k celkovému rozvratu vnitřního prostředí a naprostému vysílení. Záchrana přišla asi před osmdesáti lety, kdy byla objevena možnost získat inzulín ze slinivky zvířat a jeho injekční aplikací pacientovi dodat, co mu chybí. Dnes se inzulín vyrábí uměle. Bohužel se nedá prostě polykat, protože je to složením bílkovina a trávicí ústrojí jej rozloží na nefunkční složky. Je potřeba jej dostat doslova přímo pod kůži.

Ani málo ani moc aneb chůze po laně
Takže už víme, že Veronice chybí v těle inzulín, a proto si ho musí píchat jehličkou – a to před snídaní, obědem, večeří a na noc. Díky těmto injekcím se daří udržovat v krvi přiměřenou hladinu cukru – tzv. glykémii. Ta nesmí být moc vysoká – to vede po letech k pozdním komplikacím cukrovky – onemocnění např. očí, ledvin, končetin, cév, ale nesmí ani příliš klesnout, to vede záhy (během čtvrthodin) k únavě, rozrušení (plačtivost, vztek), ztrátě vědomí a bez poskytnutí pomoci až ke smrti.
Proto je nutné glykémii neustále držet v přijatelných mezích. Zdravému člověku se o to starají beta-buňky, vůbec o tom neví. Diabetik musí hlídat glykémii „zvenku“. Hladinu cukrů zvyšuje konzumace sacharidů, snižuje jí inzulín a pohyb. Dále má na glykémii vliv nemoc, stres, ale např. i klimatické změny nebo hormonální vývoj v organismu. Diabetik tedy musí neustále udržovat v rovnováze množství pohybu, jídla a inzulínu. Znamená to hodně přemýšlení o dávkách inzulínu (lékař vede diabetiky jen rámcově, každodenní postup je věcí zodpovědnosti a schopností diabetika), a velkou sebekázeň ve stravování.
Glykémii si Veronika měří glukometrem před každou aplikací inzulínu a v případě potřeby i častěji.

Stravování při diabetu
Často se ptáte, jestli tedy Verča může zmrzlinu, čokoládu, lízátko… Ano, ale… Všechny sacharidy v jídle je nutné počítat a dodržovat jejich dané množství v jednotlivých jídlech. To znamená ne vše sladké vyloučit, ale jíst sacharidů tak akorát – podle věku, váhy a pohybové aktivity. Cukry = sacharidy v jídle se počítají pomocí tzv. chlebových jednotek (značka BE), což označuje množství sacharidů v půlce krajíce chleba, a je to 12g čistého cukru. Cože? V chlebu je cukr? Ano. Sacharidy jsou nejen v bonbonech a dortech, ale také v ovoci, pečivu, bramborách, rýži, mléku,… prostě v kdečem. Jednodušší je říci, kde nejsou: v mase, vejcích, másle, málo jich je v zelenině, uzeninách, sýrech. Veronika má tedy stanoveno, kolik jednotek má sníst v jednotlivých jídlech, jíst musí pravidelně, mezi jídly jen bezsacharidové mlsky (třeba šunku). Tyto jednotky ale může „poskládat“ podle chuti tak, aby neměla hlad a přitom se i trochu namlsala. Například k svačině si může dát housku nebo zmrzlinu Magnum, obojí má po dvou BE, nebo půlku housky a menší zmrzku - třeba Twistera. Nemůže si ale dát celou housku i velkou zmrzlinu, stejně jako nesmí vynechat svačinu úplně.
Důležitým faktorem ohledně stravování je při diabetu čas – ideálně by odstup jídel měl být asi tři hodiny. V okamžiku, kdy si Veronika po změření glykémie určí dávku inzulínu a píchne si jej, měla by se asi za čtvrt hodiny pustit do jídla (v případě nízké glykémie dříve, při vysoké stačí později), jinak začne inzulín rychle snižovat hladinu cukru v krvi a bez dodání sacharidů dojde ke ztrátě vědomí. Proto se diabetik občas dožaduje přednostního obsloužení nebo „předbíhá“ ve frontě na oběd, opravdu nejde jen o hlad.

Rizika diabetu při sportu
Již jsem se výše několikrát zmínila o problému přílišného poklesu glykémie, který nastane, pokud se diabetik včas nebo dost nenají, pokud se nepodaří odhadnout dávku inzulínu, nebo je pohybová aktivita vyšší než obvykle. Stav velmi nízké hladiny cukru v krvi (do 4 mmol/l) se nazývá hypoglykémie, a v praxi je největším aktuálním nebezpečím pro diabetika vůbec a sportujícího zvlášť. Tady bych chtěla všechny, kdo se povídáním prokousali až sem, požádat o pochopení a pomoc. Jestliže diabetik při tréninku nebo jiné aktivitě pocítí slabost, musí okamžitě přerušit pohyb a vypít nebo sníst něco sladkého. Jakmile se mu hladina cukru srovná, může zase pokračovat v činnosti. Může se ale stát, že si člověk nastupující hypoglykémie nevšimne, což při náročném tréninku není problém, protože každého tak jako tak bolí kdeco a unavení jsou všichni, v tom případě je nutná pomoc okolí. Diabetik se může chovat zmateně, jako opilý, je potřeba ho přinutit k vypití něčeho sladkého (třeba krabičku džusu, dvě deci limonády), stav se upraví během několika minut, pak je třeba ještě něco sníst – tatranku, rohlík. Pokud dojde ke ztrátě vědomí, musí se někdo odhodlat aplikovat injekci glukagonu, který diabetik má mít vždy s sebou – je to oranžové pouzdro obsahující jednoduchý návod, lahvičku s život zachraňujícím glukagonem a injekční stříkačku, zvládne to každý, kdo bude chtít! – a/nebo okamžitě převoz do nemocnice. Verča má glukagon vždy při sobě nebo poblíž – tedy kupříkladu na Trhaňáku v šatně. V případě nutnosti převozu do nemocnice (v Praze pro Veroniku nejlépe FNKV – dětská klinika Hagibor, Vinohradská 159), nahlásit že jde o diabetika s hypoglykémií - než se to vyšetřením zjistí, může být pozdě.

… a přeci se cvičí!
Tak to je o cukrovce až dost, ne? Karate je báječný sport, který je pro diabetika nejen možný, ale i vhodný. Schopnost soustředění, sebekázeň, fyzická zdatnost, sportovní přístup k životu a v neposlední řadě odvaha, které tréninkem karate do získáváme, to vše se při boji s nemocí uplatní. Začátky byly těžší, glykémii jsme měřili před každým tréninkem i po něm, hodně jsme se báli, aby Verča na tatami nezkolabovala. Ani letní a zimní soustředění nejsou jednoduchá – musí se přizpůsobit režimu, který třeba není z hlediska diabetu ideální. Ovšem díky nasbíraným zkušenostem, pochopení trenérů, a s pojistkou zdravotnice Renaty za zády se karate a diabetes dobře snášejí. Věřím, že bude-li Veronika chtít, prožije s karate do mnoho pěkného a třeba dosáhne i sportovních úspěchů, aniž by jí v tom diabetes mohl zabránit. Držte jí palce.
Děkuji,
Martina Nováková