Napsal Jakub (převzato z časopisu Diabeťáček)

Jestli si, děti, myslíte, že pohádky nejsou pravda, tak to se teda ohromně mýlíte. Pohádky jsou pravdivé a basta. Jako třeba tahle:

To bylo jedno království, na jeho název si teď nevzpomenu... No, to ostatně nevadí. Tak v tom království bydlel ohromě bohatý starý král se svou paní královnou a ti měli jedinou dceru. Jmenovala se Klárka. Ta když se narodila a královna usnula, tak se nad její postýlkou kde se vzaly tu se vzaly objevily tři stařenky, sudičky. Ta první se sklonila nad postýlku a povídá:

  „Až ti bude princezničko osmnáct let, poznáš, co je na světě největší dar.“

  Ta druhá povídá:   

  „Ve stejný den poznáš, jak mocná je láska.“

   Ta třetí se na ty dvě první zakabonila a povídá:

   „Před tím ale onemocníš takovou chorobou, že tě nikdo nebude umět vyléčit!“

   „Ale Xantypo,“ odvětí na to první babička, „ty to vždycky tak pokazíš. To ti nestačila Šípková Růženka? Buď trochu romantická! Celé dny koukáš na Esmeraldy a podobně, a při tom jsi taková necita!“ a upřela na babici smutné oči.

„No, jo!“ vzdychne ta třetí. „Ty mě tím pohledem vždycky dostaneš, to je ale naposledy!“

A znova se obrátila na malou Klárku:

„Až nejchytřejší na světě přijde na to, jak ti pomoci a uzdravit tě.“

   „No to jsem zvědavá, jak tahle pohádka dopadne,“ povzdechla si druhá babička. „Rychle pryč, královna se probouzí!“ zvolala a stařenky zmizeli jako pára nad hrncem.

  Jak už to v pohádkách bývá, královna si promnula oči a povídá si:

„To jsem měla ale divný sen!“ a šla to ještě za tepla říct králi.

No jo, ale vzbudit krále, to není, děti, jako když vás ráno maminka tahá z postele. Vy vyskočíte jedna báseň, ale pan král... Po té, co s ním tři minuty lomcovala, sedmkrát ho polila vodou a devětkrát mu sebrala peřinu král konečně procitl tak, aby ji vnímal.

   Poté, co mu vše řekla se král podrbal pod korunou (Víte, děti, že tu korunu nosil i do postele, aby si nikdo nevšiml, že má pleš?) a povídá:

„No co, jednou jsme v pohádce, tak to snad dobře dopadne.“ A zavřel oči a spal dál.

Když bylo Klárce dvanáct let, hrála si s míčem na zahradě. Poskakovala netrpělivě namístě vždy, když starý komoří Albert lovil míč ve hloží a brumlal, že si roztrhá frak. Pak honila se síťkou motýly, kteří kladli vajíčka do záhonu králova oblíbeného bílého zelí. (Jedl ho nejraději kysané ke knedlíkům a vepřovému masu.)

  Najednou se zastavila a unaveně si sedla mezi hlávky.

  „Princezno, není vám nic?“ ptal se hned starostlivý Albert.

  „Je mi najednou tak slabo a mám takovou žízeň...,“ povzdechla si Klárka.

„Tak honem do vaší klárovské, teda, královské postele!“ opravil se Albert.

  A princezně bylo stále hůř, děti. Nejedla, měla velkou žízeň a stále chodila na záchod. A navíc jí bylo tak špatně...

   Král pozval velké lékařské kapacity z celé své říše. Že byl bohatý, platil velké honoráře a tak i kdejaký podfukář si v té době přišel na velké jmění. Král na investice nehleděl, jen aby byla jeho jediná dcera zdravá.

  Zkoušeli to různě. Dávali jí tvarohové zábaly, natírali sádlem, máčeli v pivu, kropili hnojůvkou až celá komnata zapáchala jak chlívek prasátek, oťukávali kolena a zkoušeli reflexy, poslouchaly srdíčko, proklepávali hrudníček, ozařovali infračervenou zářivkou, koupali střídavě v teplé a studené vodě, musela pít octan hlinitý až se jí chudince udělalo špatně, vykouřili pokoj sírou jako sklep, pomalovaly stěny démony aby zahnaly zlé duchy, zkoušeli neslyšené věci, které si moje fantazie ani představit neumí! Ale k ničemu to nevedlo.

I vzpomněla si královna na věštbu třetí sudičky. Jak to jenom bylo...

Aha:  „Onemocníš takovou chorobou, že tě nikdo nebude umět vyléčit!“

  „No to je teda pěkné“, pomyslela si královna, „co teď?“ A šla se poradit, jak už to bezradné ženy dělají, se svým manželem.

Král se opět dvanáctkrát podrbal na pleši (prý mu to pomáhalo v soustředění), až se mu rozbřesklo:

„Neříkala ale také: ‚Až nejchytřejší na světě přijde na to, jak ti pomoci a uzdravit tě.‘?“ a vyskočil z trůnu, jakoby ho sršáň kousnul.

„Poradíme se s královskou radou!“ prohlásil král rezolutně.

Král totiž, děti, když neví, tak se poradí v každé správné pohádce se svou královskou radou. Ani tato pohádka tedy nebude výjimkou.

   Rada dala hlavy dohromady, bádali, přemýšleli, uvažovali, přemítali, hloubali, dumali, usuzovali, až se jim z hlav kouřilo, ale na nic nemohli přijít. Kdo je jen nejchytřejší na světě?

  Ke králi v tu dobu přišla králova maminka, babička Klárky, stará snad jako Metuzalém, známá tím, že když má dobrou náladu píše detektivky, kde vystupují zavraždění diabetici. A ta, jak se doslechla o tomto neřešitelném problému povídá:

   „Ale vy bubílci, vy ťuntíci, vy žulíci vymoulovaní! Vždyť to je tak jasné! Nejchytřejší na světě je přece detektiv Sharlek Hilms, z Londýna ve Velké Británii. Ten přijde na všechno!“

  „Tak o tom jsme nikdy neslyšeli,“ pokývali na to smutně rádci hlavami.

„A jak ho kontaktujeme maminko,“ zeptal se dychtivě král.

„To je jednoduché,“ povídá babička, „V každé správné detektivce se o něm píše, bude tam jistě i adresa. Je vidět, že vám mladým chybí všeobecný přehled!“

  A vytáhla malou ohmatanou knížečku s nápisem: „Partur C. Dayl - Příhody Sharleka Hilmse“.

„Tady to je!“ zvolala vítězně po třech minutách hledání. „Na stránce sto: ‚Zajděte za mnou do mého bytu na Bejkr Srít‘, řek Hilms neotřele a odkráčel rovným, stejným krokem do tmy.‘“

„Výborně, tak mu napíšeme,“ zamnul si král radostně rukama.

  Asi za týden došla po poštovním holubovi odpověď:

Vážený pane králi,

u všech ďasů, dal jste mi ale zapeklitý úkol. Dva dny jsem nepřetržitě hrál na housle až mi z toho utekla bytná a přítel doktor Wotson si sám sobě předepsal špunty do uší. A těch doutníků, co jsem vykouřil, dvakrát nám do Bejkr Srít přijeli Londýnští hasiči v domnění, že u nás hoří.

  K věci ale. Napadlo mně, že jediné řešení pro Vás by mohl být tři zvláštní předměty, které jsem kdysi zahlédl při mých cestách světem. Bohužel si teď už nevybavím kde přesně to místo bylo... No Vy si nějak už poradíte. Jeden černokněžník na hradu na Cukrové hoře to měl. Jsou to předměty: ...

Zde byl inkoust bohužel rozmazaný, od toho, jak se poštovní holub dostal cestou do vzdušných vírů, až z toho slzel. Čitelný byl až zbytek textu:

... a tak ať ho moc nevylekáte.

 

S pozdravem Váš

           Sharlek Hilms

  P.S.: Svůj honorář za tři kila prvotřídních kubánských doutníků Kastro a dvě prasklé houslové struny e posílám v příloze.

„Tak jsme tam, kde jsme byli,“ povídá pan král. „Nevíme zase nic.“

   „Ne tak docela!“ povídá do toho chudák nemocná Klárka.  „Musíme najít Hloupého Honzu.“

   Klárka zatímco ležela nemocná v posteli přečetla tolik pohádek, že byla vzdělaná jak nejlepší pohádková babička.

„To je přece ono!“ zvolal král, „Honzu!“ a vydal se do vesnice pro Honzu.

Honza jak uslyšel, že by mohl pomoct nemocné Klárce vyskočil z pece, na které dosud celý život lenošil a povídá:

  „Mámo, hůl po tátovi, sedm buchet do uzlíčku a jdu!“

  „Né tak hr, Honzo,“ povídá pan král. „Tady máš inštrukce. Snad ti to pomůže.“ a dal Honzovi dopis od slavného detektiva.

Máma ještě Honzovi udělala třikrát křížek na čelo a Honza šel.

Po třech dnech mu došly buchty i trpělivost.

 „Aby do toho čert...!“, ulevil si.

„Volal jsi mě Honzo?“ Ozvalo se za ním. Honza se otočí a za ním stojí panáček, celý v zeleném, na hlavě klobouk s pírkem, na první pohled myslivec.

  „Kdo jsi?“ zeptal se ho Honza.

  Myslivec se ušklíbne, udělá otočku kolem vlastní osy bouchne to, prach zavíří a najednou tu stojí čert. Černý, chlupatý, na hlavě rohy jak beran, dlouhá ušiska i jazyk, chlupatý ocas a místo jedné nohy kopyto.

„Tfuj tojfl, ty jsi mě ale vylekal!“ zvolal Honza.

„No tak! Jsem tady, abych ti pomohl a ne tě lekal.“ povídá přátelsky čert. „Říkej mi Ferdo.“

  „Honza, těší mě.“ povídá Honza a potřásl si s čertem pravicí.

  „A jak tam u vás v pekle, Ferdo. Neprší?“ zeptal se čerta, aby řeč nestála.

  „Honzo!“ napomene ho čert, „Ty máš hledat lék na nemoc Klárky a ne se tady vybavovat s kdejakým čertem.“

  „No jo vlastně,“ povídá přihlouple Honza. „Když já nevím kudy dál.“

„Vždyť to je v každé pohádce stejné!“ chytil se Ferda za hlavu. „To už přece každé malé dítě ví, kudy je cesta! Jak to je, no...,“ pomáhá Honzovi čert.

  „No, za devatero řekami...“ rozpomíná si Honza na doby, kdy mu máma u pece předčítala pohádky, „za devatero lukami a za devatero horami!“ zvolá Honza.

  „No vidíš,“ povídá mu čert, „jen nebuď líný tu svoji hlavu trochu používat!“ povídá a zmizí. Jen obláček kouře po něm zbyl.

  „No, ale kudy teda!“ rozčiluje se Honza.

„Že si tam na tebe dojdu a píchnu tě pekelnejma vidlema!“ ozvalo se hromově ze země.

  „No jó, už jdu.“ povzdechl si Honza.

Po sedmi dnech únavného putování ve slunci, dešti, kdy se chudák ani pořádně nenajedl, ani nevyspal, po té, co si už asi po sté vytkl:

  „Že já jsem, hlupák, nezůstal raději doma na peci. Jídla dost. Pití dost. Spalo se tam... Co mám tady. Prd. Mravenci se jíst nedají, veverku nechytím a chroupat žito se mi už hnusí. V noci mě tlačí klacky a píchá jehličí... To jsem si teda vybral pohádku.“

  Byl to, milé děti, zkrátka Hloupý Honza.

Najednou kde se vzala tu se vzala teče před Honzou řeka.

   „Aha,“ zavýskne si Honza vesele, „to je ta první z těch devíti! No jo,“ zarazí se náhle, „jak se ale pře ni dostanu?“

Chodí chvíli bezradně po břehu až narazí na starou vykotlanou vrbu. Na ní sedí vodník a je celý zamračený.

„Co se ti stalo?“ ptá se Honza vodníka.

„Co by,“ odsekl vodník, „nesnáším vodu a musím tu u ní trčet!“

„Co já bych za to dal, kdybych do té vody mohl skočit a prostě to přeplavat. Tedy umět plavat samozřejmě.“ povzdech si Honza. „Máme my to trápení!“

A tak tam tak seděli, vodník na vrbě, Honza pod ní a vzdychali. Až Honza povídá vodníkovi:

„Hele, a proč ty se vlastně prostě neodstěhuješ?“

„Když já vodu potřebuju,“ vzdychá vodník „pokud nemám mokrý šos uschnu nadobro.“

  „Tak proč si nenabereš támhle do toho hrnce vodu,“ ukázal Honza vodníkovi na hrnec, který na jaře vyplavila velká voda, „nenamočíš si do ní šos a neodstěhuješ se někam na sucho do lesa?“

Vodník se celý rozzářil.

„Honzo zlatý! Já tady u toho hrnce sedím už rok a nenapadlo mě to! Vidíš, jak se mi ten váš lidský odpad, který házíte do řeky může hodit!“ A popadl hrnec, nabral do něho vody a chce si to štrádovat do lesa.

„Počkej Honzo,“ zarazí se, když jde kolem Honzy. „Já ti taky pomůžu. Mimochodem, jmenuju se Bonifác. A teď tě naučím plavat. Dělej po mně...“

A ukázal Honzovi, jak se plavou prsa, jak znak, jak kraul, jak motýlek a spousty dalších stylů. Pak popadl ten svůj hrnec a odkráčel si to do lesa.

  „Díky Bonifáci!“ volal za ním vděčný Honza.

  Honza přeplaval všech devět řek a celý mokrý došel k velké louce. Byla na ní ale tak vysoká tráva plná kopřiv a bodláčí, že Honza nemohl projít.

„No, a teď babo raď!“ povídá si Honza pro sebe.

  „Kdo je u tebe baba!“ ozvalo se mu rozzlobeně od nohou. Honza se podívá a on tam stojí trpaslík!

  Ne, děti, takový ten červený, sádrový, jak znáte od našich hranic, když jedete do Německa. Tenhle byl sice malý, ale měl zelenou vestičku a kalhoty, a na hlavě bílou čepičku. A neměl žádnou lopatku, ani krumpáč, jen zatínal ruce v pěstičky a hrozil nahoru Honzovi.

„Jé, trpaslík!“ zvolal vesele Honza.

„Kdo je u tebe trpaslík!“ ohradil se vztekle trpaslík, „já jsem trpaslice Máňa! Copak mám fousy?“

  „Promiň,“ omlouval se Honza. „Potřeboval bych se dostat přes tuhle louku.“

  „To není jediná,“ povídá Máňa smířlivě, „je jich devět. Pomůžu ti, ale musíš mi také pomoct.“

  „Jsem ti k službám.“ nabídl se horlivě Honza.

  „Potřebovala bych být větší, abych se líbila mému Lojzíkovi.“ odvětila trpaslice Máňa se zarděním.

„No to bude horší, než s Bonifácem.“ povzdechl si Honza.

Dumá a dumá, až se mu z mokrých bot páří. Když už měl boty až na tkaničky úplně suché vyskočí a zvolá:

„Už to mám! Dej mi boty.“ a vzal Máně její střevíčky.

  „Viděl jsem to jednou u mámy, když šla na tancovačku u nás ve vsi.“ povídá Máně. A přidělal jí smůlou pod paty dva tlusté špalíky.

„Říká se tomu podpatky,“ poučil Máňu a podal jí střevíčky „na, obuj si je.“

Máňa se obula a hle, byla opravdu vyšší!

  „Děkuju ti Honzo,“ uklonila se mu, „To bude Lojzík koukat. A teď moje pomoc: támhle v té stodole má sedlák dvě kosy. Puč si jednu a prosekej si cestu skrz všech devět luk. Až se budeš vracet, vrátíš mu ji zpátky.“ Rozloučila se s Honzou a odběhla na svých podpatcích do louky.

  „Ta to má dobré,“ povzdech si Honza, „je malá a snadno pod těmi bodláky projde.“

  Došel si pro kosu, plivl si do dlaní a dal se do sekání

A prosekal se, celý zpocený, děti, to byste nevěřili, k drakovi. A k jakému! Měl tři hlavy, seděl před svou slují v obrovské hoře a bědoval:

  „Já nešťastník nešťastná, já chudáček chudinký, já Budulínek Vendulínek, já bolehlávek!“ a tak dále. Bědovali všechny tři hlavy naráz a pod očima měly slzy jako konve.

  „Tak dost s těma zdrobnělinama!“ zvolal Honza. „Tedy s těmi zdrobnělinami!“ opravil se rychle. On se totiž snažil mluvit za všech okolností spisovně. Mysle, že pak vypadá chytře a lidé se mu přestanou posmívat a nebudou mu dávat to přízvisko. Hloupý, otřásl se Honza vždy, když si na to vzpomněl.

„Postav se mi jako drak a bojuj, jestli to je způsob jak se dostat přes devatero hor!“ vyzval ho neohroženě Honza.

  „To určitě.“ povídá první hlava dutým hlasem. „Bojovat! Když mě tak ukrutánsky bolí zub v tlamě prostřední hlavy.“ řekla třetí hlava.

„Nemůžu bojovat! Natož jíst a spát a ... a vůbec! Di pryč, nebo tě namoutě sežeru vzteky!“ zařvala první a třetí hlava zároveň. Ta prostřední, s bolavým zubem, když už se nepřidala alespoň zakoulela očima.

   „No,“ podrbe se Honza za uchem, „Bonifácovi jsem pomohl, Máně jsem pomohl, tak co bych nepomohl i tobě?“

„To jsem teda zvědavej jak“, ušklíbla se prostřední hlava, ta s bolavým zubem.

  „Ale jestli něco do hodiny nevymyslíš, tak tě sežeru!“ řekla první hlava a drak nastavil přesýpací hodiny.

Honza dumá, dumá, hlavu si láme, na hlavě se drbe jako pan král a nic.

„To bude tím, že nemám pleš, ani korunu“, povídá si. „Teda zatím, až donesu ten lék, tak ji určitě dostanu! Myslím tu korunu samozřejmě!“ A přemýšlí dál.

Po půl hodině, kdy už drak začínal být netrpělivý si Honza povídá:

   „Na to se musí od lesa!“ A jde k lesu.

  Ale ani když na to šel od lesa, nic ho nenapadne. Až po padesáti minutách, kdy už si drak začal připravovat příbor (Byl to slušně vychovaný drak, děti, a taky vždycky všechno po sobě dojedl!), že jako Honzu slupne, si Honza v minutách posledních vzpomněl na mámu.

   „Jak to bylo, když jí tak rozbolel zub po těch našich švestkových povidlech? Co to dělala?“ rozpomíná se pracně Honza, „Šla ke kováři a on jí ten zub vytrhl!“ zvolal, až drakovi spadl leknutím ubrousek z krku.

  „Pojď sem,“ povídá prostřední tlamě. „Který je to?“

„Čtyřka vlevo nahoře,“ povídá na to první hlava.

„Otevři tlamu!“poručí Honza drakovi, „a vyplázni jazyk. Á...!“

   „Á...!“ udělal poslušně drak.

„Tfuj, to je puch!“ zvolá rozhořčeně Honza. „Že ty si nečistíš pravidelně po jídle zuby?“

   „Ne.“ povídá drak zkroušeně a celý se studem zapýří.

  „A to se divíš, že tě bolí zub?“ ryje Honza do draka dál, „Máš ho úplně zkažený!“

  Zapříčí drakovy do tlamy klacek, aby mu neskousl ruku, popadne kámen a bolavý zub drakovi vyrazí.

  „Aůůůů!“ zavyje drak, až to Honzu odnese sedm metrů daleko. Klacek v tlamě praskne a přetáhne Honzu přes hlavu.

  „Au!“ zařval teď pro změnu Honza.

  „Hm, je to lepší,“ pochvaluje si drak. „Už to přestává. Cos to říkal o tom čištění?“

  „Jez co nejmíň sladkostí a vždycky po jídle si zuby vydrbej smrkovou šiškou!“  rozkazuje drakovi Honza. „Čím víc smolovatá tím lépe. Smůla totiž nalepí všechny nečistoty a pak se ti nebudou kazit zuby.“

„Mockrát ti děkuju, Honzo.“ povídá vděčně drak, „A promiň, že jsem tě chtěl sežrat, víš, já byl tak navztekaný...“

  „Já vím,“ povídá mu Honza. „Máma byla taky pěkně v ráži, když jí bolel ten zub! A jak se mi to teď hodilo.“

  „Jmenuju se Vendulín,“ povídá drak. „A teď ti ukážu, kudy přes všechny ty hory. Tady za mnou je sluj. To už sis všiml. Vezmi si tady tu louč, zapal ji a projdi až nakonec sluje. Najdeš tam chodbu, která vede pod všema těma devíti horama, a dovede tě až k zámku na Cukrové hoře. Tam už si musíš poradit sám.“

„Děkuji ti  Vendulíne!“ zavolal na draka Honza a rozběhl se s loučí do sluje.

  A tak jde a jde, nikde světélka, jen jeho louč tu a tam osvítí nějakého toho netopýra hlavou dolů pověšeného na skalní římse.

Až najednou se objeví malinkaté světélko na konci tunelu. Honza si poskočí a běží slunci vstříc.

  Vyběhne na sluncem prohřátou louku, zhasí louč a rozhlédne se. A co nevidí: Přímo před ním se málem až do nebe tyčí Cukrová hora. A nebyla to obyčejná hora. Byla složená ze samých dortů a laskonek, indiánů a věnečků, bonbónů a cukrlátek, medových perníčků a Štramberských uší a dalších a dalších laskomin, na které si jenom vzpomenete.

Honza si dobře pamatoval, co řekl drakovi: 'Jez co nejmíň sladkostí!' A tak odolal a začal hledat cestu nahoru.

Jak tak chodí pod horou, všimne si ptáka Noha, jak letí do svého hnízda. Vzpomene si na jednu báji, kterou mu máma vyprávěla a začne hledat koňskou kůži. O opravdu, nevěřily byste, děti, jedna tam opravdu ležela. Zabalil se do ní a čekal, až si ho Noh všimne.

  Ten se snesl níž, chvilku Honzu v kůži očichával, pak ho chytil a odnesl do hnízda až pod samý hrad.

  Tam Honza kůži ze sebe strhl, proskočil překvapenému Nohovi mezi nohama a vyběhl ke hradu černokněžníka. Ostře zaklepal na bránu až se to po celém hradě ozývalo. Nic se nestalo.

   „Je tu někdo?“ zavolal Honza. Nic. Ani ptáček hlásky nevydal.

Vzal za kliku a hle, nebylo zavřeno.   „No zas tak špatná pohádka to není! Nemají zavřeno!“ řekl si Honza a vešel do hradu.

Přešel prostorné nádvoří a vešel do nádherné komnaty vyzdobené zlatem a diamanty.

„Hola! Je tu někdo?“ zvolal Honza až se křišťálový lustr rozkýval. Opět nic.

Najednou se mu zazdálo, že se pod stolem něco hýblo. Skočí ke stolu a prudce zvedne ubrus.

„Neubližuj mi!“ ozvalo se roztřeseným hlasem z hromádky oblečení. A on se tam schoulený do klubíčka schovává sám velký černokněžník Boleslav.

Honza se napřímil, vytáhl dopis, který dostal na cestu a čte:

 „... a tak ať ho moc nevylekáte.“

„Aha!“ vykřikne Honza, „Černokněžníka nevylekat! To myslel Hilms. No tak, polez ven, já ti nic neudělám!“ povídá hromádce pod stolem.

„Když ty děláš takový rámus!“ kňoural černokněžník a soukal z pod stolu.

„Ukaž se,“ povídá mu Honza. „Takový velký a má strach? Kolik ti je prosím tě?“

„Bude mi dva tisíce šest set padesát čtyři“ vysoukal ze sebe černokněžník.

„Takový velký a má strach?“ povídá mu Honza.

  „Jdu sem tu dlouhou cestu, abych uzdravil princeznu Klárku. Prý tě tady navštívil ten slavný detektiv Sharlek Hilms a všimnul si něčeho, co by mohlo princezně pomoct.“

„Já, já, já nnevím“, koktal vystrašeně černokněžník.

„Jak vidím“, povídá mu Honza, „musím ti dát pořádnou lekci. Sem se mi dívej! Vždycky sem a teď opakuj po mně: Nebojím se ničeho. Nebojím se ničeho. Nebojím se....“

Tak to spolu přeříkali stokrát. Pak Honza pak chytil myš a ukázal ji černokněžníkovi. Ten zaječel a vlezl pod stůl tak rychle, že strh ubrus.

„Tak znova“, rozkázal Honza. „Nebojím se ničeho...“

A tak to přeříkali tisíckrát. Pak Honza chytil pavouka a ukázal ho černokněžníkovi. Ten zaječel, ale pod stůl nezalezl.

  „Do třetice všeho dobrého. Nebojím se ničeho....“

Přeříkali to sto tisíckrát. Pak Honza přinesl žábu a hada. Černokněžník se na ně usmál a pohladil je.

„Jak milá zvířátka.“ povídá.

„Tak se mi to líbí!“ na to Honza spokojeně.

Sedli si a Honza mu vysvětlil, jak se to má s princezninou chorobou a jak by potřeboval nutně ty tři dary, o kterých psal slavný detektiv a jak se ten dopis nešťastně rozpil.

„Já vím, co detektiv myslel. A dám ti i ty tři kouzelné věci,“ povídá s úsměvem černokněžník a odešel do vedlejší komnaty. Když se vrátil povídá Honzovi:

  „Tady to máš. Tři kouzelné dary. Ta princezna totiž trpí chorobou latinsky zvanou Diabetes Mellitus, neboli úplavice cukrová, cukrovka. Ty dary jsou: pero s inzulínem, který neubývá, glukometr na výšku cukru s neomezeným počtem testovacích proužků a glukagonová injekce pro nízký cukr. Princezně totiž nefunguje jeden vnitřní orgán – slinivka. Ta nevyrábí inzulín a do buněk se tak kvůli tomu nedostane cukr, který tam pomáhá dodat právě inzulín. Princezna má příliš vysoký cukr, protože se nedostane do buněk a proto je jí špatně a chodí často na záchod a má neuhasitelnou žízeň.“

  „Mockrát děkuji,“ poděkoval Honza černokněžníkovi.

  „A teď, ať už princezna zbytečně netrpí. Zavři oči a až je otevřeš, budeš u ní.“

  Honzovi se lehce zatočila hlava a kde se vzal tu se vzal byl u princezny v komnatě. Právě spala. Jak se Honza podivil, jak dospěla, za tu dlouhou dobu co byl ve světě. Bylo jí dnes právě osmnáct let.

Honza se k ní sklonil a píchnul jí inzulín. Princezna po chvíli otevřela oči a vydechla:

  „Mě je tak dobře, jak mi už dlouho nebylo!“ vyskočila z postele a plácla Honzu samou radostí po hlavě polštářem. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a tak za chvíli létaly pokojem polštáře hlava nehlava.

„Co se to tu děje!“ Otevřely se dveře a vstoupil rozzlobený Albert v noční košili. A prásk, dostal polštářem přímo mezi oči až ho to na zem povalilo.

To už se ale seběhl celý dvůr a všichni měli radost, že je princezna zase zdravá.

  Honza jim musel, děti, o všem povídat, jak mu čert Ferda poradil cestu, jak ho naučil Bonifác plavat, jak Máňa vyrostla, jak drakovi vytrhl zub, jak ho Noh vynesl na horu na horu a jak odnaučil černokněžníka strachu.

  „A co ta kosa,“ lekla se královna, „kdo jí vrátí sedlákovi?“

  „Černokněžník to zařídí,“ povídá na to Honza.

  „A teď princezno, už víš, co je největší dar na světě?“ zeptal se Honza princezny.

„Ano, moje zdraví!“ odpověděla Klárka. „A také vím, jak mocná je láska!“ a podívala se zálibně na Honzu.

A byla svatba. Pan král si pochvaloval, že konečně může do důchodu, královna se těšila na vnoučata a Honzova máma si libovala, jak Honza zmoudřel. A králova maminka? Ta moudře pokyvovala hlavou a říkala si:

„Jó, holenkové, nebýt mně!“

  A tak už teď, děti, víte, jaké to kouzelné dary měl Honza donést. A víte, jak to bylo s princezninou nemocí. Vždycky když nevěděla, jak vysoký má cukr, tak si ho změřila na glukometru, když ho měla vysoký, tak si píchla inzulín a když ho měla hodně nízký, tak jí Honza rychle píchnul glukagon. A šťastně se jim tam žilo, a určitě žijí dodnes.